ČlánekZtracené děti?

Převzato z pořadu Dokumenty dvojky Českého rozhlasu.

Ztracené děti? Jsou jako malí mimozemšťani. Vědí, kdo jsou? A kdo jsou jejich rodiče?

Okolo autistů jsem kroužila několik let. Téma mně fascinovalo, provokovalo a vzbuzovalo ve mně velkou zvědavost.

Poprvé jsem potkala autistického kluka ve školce před asi 10 lety, kdy se jeho kamarádkou stala má trpělivá a milá dcera Maruška. Donekonečna si s ním hrála jeho hry a byla mu parťákem. A já ho poočku pozorovala v šatně při komunikaci s tátou. Umřel na rakovinu, když mu bylo 12 let. 

Životní prostor mimozemšťanů 

S maminkami z českobudějovického Auticentra jsem se potkala během uplynulých 5 let několikrát při běžných rozhovorech o Světovém dni autismu, benefici pro autisty a podobně. Zásah do srdce přišel okamžitě s mou první návštěvou Auticentra. Příjemné a klidné prostředí s pobíhajícími milými mimozemšťany. Kartičky s obrázky a pokyny na zdech a nábytku. Maminky v tichosti popíjející kávu a čaj v kuchyňce. Teplo, vůně a klid. Po prvních rozhovorech jsem byla ohromena příběhy dětí a rodin. 

Síla maminek 

Sílou matek vzdorovat osudu a vytvořit pro jejich chlapce bez velkých finančních prostředků a podpory státu a kraje dobré a inspirativní prostředí. Všechny ženy, které jsem potkala v Auticentru byly inteligentní, milé a krásné. Většina z autistů zase chlapci. Ženy byly bezprostřední a ochotné pro dobro věci sdělit mému mikrofonu ty nejintimnější pocity a největší trápení. Začala jsem s natáčením příběhů. Při muzikoterapii 14letého Tomáše Klesnera jsem vypozorovala tolik podobných znaků s mým synem. Chytrým, zlobivým, normálním klukem s ADD syndromem. 

Stejné děti, rozdílné osudy 

Od maminky Jaroslavy jsem později zjistila, že jsou oba kluci stejně staří a obě jsme měly velké problémy při porodu. Díky výrazně menší poruše mého synka se naše osudy a příběhy vyvinuly úplně jinak. Já za pomoci manžela a dvou dcer s občas neuchopitelným a lehce porouchaným synem zdárně bojuju. Jaroslavy muž nepřízeň osudu vzdal. Odešel ze života, a ona tak zůstala na výchovu a doprovázení syna Tomáše sama. „Hluboce mně zasáhla autobiografická reportáž Petra Třešňáka Děti úplňku.“

Matýsek Kadlec je zase stejně starý jako moje nejmladší dcera Róza. Šikovná 7letá školačka, která mi dělá starosti, jen když se hádá se sestrou. Matýsek nemluví, má chytré oči, ale jeho mysl je o několik milionů kilometrů dál. 

Kdo komu nerozumí? 

Pochopila jsem, že autistům vůbec nerozumíme. Že si nikdo neumíme představit to zoufalství, kdy vaše vlastí dítě, na první pohled zcela normální neslyší na vlastní jméno. Ta nejistota, jestli ví, kdo je. Kdo jsou jeho rodiče. Okamžitě jsem věděla, že chci s autisty trávit víc času. Že se chci pokusit sdělit nesdělitelné. Že tady jsou. Že potřebují, abychompochopili jejich jinakost a přijali ji. Že jejich mámy a tátové hrozně trpí. A přitom to neříkají nahlas. Říkají to jejich oči. 

Autor: Mária Pfeiferová

Celý pořad si můžete poslechnout zde: